Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zakladajúca banda švédskej školy brutálneho death metalu a najväčšie tamojšie meno jeho prvej generácie za štvrťstoročie existencie zažila všeličo, aj odchod hlavného ťahúňa, bubeníka Rikarda Werména, ktorý toho celého mal pred pár rokmi zrejme už po krk, keďže kapele sa okrem vydávania vždy kvalitných albumov nedarilo nijako extra. Rikard však vie, že DERANGED treba nielen jemu, poskladal novú zostavu – Thomas Ahlgren gitary, Andreas Johansson basa a Anders Johansson vokály, a pomätená beštia je späť s novým albumom. Ten vyšiel u severných susedov, keďže z kedysi prudko podzemne blackmetalových Agonia Records je dnes rešpektované vydavateľstvo, ktoré si v čiernom i smrtiacom kove môže vybrať z toho najlepšieho, a ani so švédskou svojho druhu legendou nesiahlo vedľa.
Nová osemskladbová kolekcia nemá ako prekvapiť, určite nie v nejakom negatívnom zmysle. Esenciálni DERANGED, skupina, ktorá ma vždy dostávala hlavne veľmi útočnou, nekompromisnou a strhujúcou nárezovosťou a priamočiarosťou s hrubým, hrozivým zvukom, charakteristickou, skôr „rovnou“ Rikardovou hrou na bicie a veľmi typickými gitarovými postupmi. Samozrejmosťou bol odjakživa aj hlboký, dobre nafrázovaný growling, ktorý s hororovo ladenými gore textami bez problémov rozšifrujete, chytľavé linky, šťavnaté riffy a skladby, ktorým nechýba švih. Občas sa zjaví ponurá melódia, tu a tam až rokenrolovo vyznievajúce sólo, a celkovo možno povedať, že na to, aká je so zmenami zostavy vždy otrava, u DERANGED boli aj tentokrát pre dobro veci. Nudiť sa nie je kedy, na dnešné pomery „staroškolský“ BDM odsýpa vynikajúco a nepotrebuje ani modernú hypertechnickosť, ani slamové dupáky. Vrahúni z južného Švédska sa učili od CANNIBAL CORPSE a podobných zámorských klasikov, vlastnú tvár si držia cca od debutu a ja im za tento album ďakujem.
8,5 / 10
Morgue Orgy (EP) (2013)
Cut Carve Rip Serve (2011)
The Redlight Murder Case (2008)
Obscenities in B-Flat (2006)
Plainfield Cemetery (2002)
Deranged (2001)
Abscess / Deranged (split) (2001)
III (1999)
High on Blood (1998)
Sculpture of the Dead (EP) (1996)
Rated-X (1995)
Architects of Perversions (EP) (1994)
Upon the Medical Slab (singel) (1994)
...the Confessions Continues (EP) (1993)
...the Confessions of a Necrophile (demo) (1992)
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
